Základní škola a Mateřská škola Žimrovice

Image 1
Image 2
Image 3
Image 4
Image 5
Image 1
Image 2
Image 3
Image 4

Historie obce Žimrovice

PRŮŘEZ HISTORIÍ OBCE ŽIMROVICE

Podle publikací kronikáře Ladislava Sonnka zpracovala Zdeňka Víchová ze Žimrovic. Děkujeme za zpracování a svolení zveřejnit historii obce na stránkách naší školy.

altZ nejstarší historie obce

Obec Žimrovice leží v nadmořské výšce 280 až 290 metrů v údolí řeky Moravice a potůčku Melečku. Obec náležela vždy pod správu hradecké vrchnosti. Etymologicky nebyl název nikdy objasněn. V obecní kronice zmiňuje Jan Urbánek, že první usedlík se jmenoval snad Zimor. V 16. století se uváděla poprvé německá varianta Zimorwitz, později se psalo Žiměřovice nebo Zomorovice. První písemná zpráva pochází z roku 1357 za vlády císaře Karla IV. Od roku 1363 měla obec vždy zákupní fojtství. Sedláky živila jen svažitá, málo úrodná pole, chalupníky dřevorubecká práce v panských lesích. Vrchnost zbudovala na řece mlýny, jejichž držitelé krmili po 2 vepřích, které odváděli včetně vola a telete vrchnosti. V 16. století bydlely v Žimrovicích rody, jejichž jména se do dnešních dnů nezachovala, jmenovitě Kutila, Lenhart, Drha, Prokeš, Jakl, Macek, Maršálek, Blažek, Kubín, Mlečko, Kubný, Matula, Hlava.
V roce 1574 poslali žimrovičtí poddaní císaři Rudolfovi II. supliku proti soustavnému zvyšování robotních povinností. Prosili, aby byly zachovány staré roboty, povinnosti a platy, jinak by během několika let přišli o své grunty.
Podle listiny z 15. 9. 1575 bylo rozhodnuto, že vše zůstane při starém, pouze z nově nabytých rolí museli poddaní platit podle nového vyměření komise a sazby byly až dvojnásobné proti dosavadním.
Obec velice trpěla, jako většina vesnic na Opavsku, za bojů v průběhu tří slezských válek.

Období prusko-rakouských válek

V první válce bylo 24. 1. 1741 rakouské vojsko ze svých pozic v okolí Hradce vytlačeno a kraj obsadili Prusové.
V druhé válce byla Opava dobyta dne 19. 12. 1744 a po celou zimu podnikaly pruské oddíly výpady do blízkých vesnic v údolí Moravice, Žimrovice nevyjímaje.
V Hradci tehdy ležely oddíly husarů a především uherských pandurů, kterým se teprve 22. 4. 1745 podařilo zahnat Prusy až na Osoblažsko.
Také za třetí, sedmileté války v únoru 1758 probíhaly v kraji tuhé boje. Hradec bránilo na tři tisíce rakouských vojáků, kterým se koncem měsíce podařilo nepřítele z Opavy vytlačit a do listopadu jej zahnat za řeku Opavu.
Tyto válečné události těžce doléhaly i na obyvatelstvo malých Žimrovic.
Od 28. 5. do 28. 7. 1790 se opět schylovalo k válce s Pruskem. Na vrcholu Hanuše se stavělo opevnění. Z dvou set třiceti poddaných, kterým bylo nařízeno stavět potahem nebo krumpáčem a lopatou opevnění, bylo dvacet osm osob ze Žimrovic. Tyto zemní práce byly armádou poddaným proplaceny. Postup opevňovacích prací přijel v červenci zkontrolovat sám generál Laudon krátce před svou náhlou smrtí v roce 1790.

altŽivot v 19. století

Úleva pro obyvatelstvo nastala až v září 1848, kdy byla nenáviděná panská robota zrušena. Za výkup z robotních povinností platil rolník jednu třetinu, tj. 180 - 300 zlatých, které mohl zaplatit buď hned, nebo v ročních splátkách do dvaceti let, druhou třetinu zaplatil vrchnosti stát, třetí vrchnost tratila.
Život vesničanů se pozvolna měnil. Vrchnostenská správa úředníků knížete Lichnovského na zámku ustupovala správní pravomoci politické, soudní a berní pravomoci přebíral stát. Již v roce 1850 vznikl obecní úřad.
Část obyvatelstva se oprostila od zemědělství a hledala práci v průmyslu, rozvíjejícím se od roku 1862 v Braneckých železárnách. Rozmach řemeslné výroby a obchodní činnost však pronikaly do malé zemědělské obce jen pozvolna. Slibný začátek hospodářského rozvoje přerušila válka. Dne 4. 8. 1866 vtrhl oddíl asi 800 pruských vojáků na Opavsko, obsadil také Hradec a okolní vesnice a zůstal tady až do konce září. Již předtím se rozšířila poplašná zpráva, že Prusové mladé muže zajímají a odvádějí na těžké práce. Proto z obavy, aby nebyli odvlečeni, utekla většina mužů do hustých lesů nad údolím Moravice. Po několik týdnů se zdržovali až na Klokočovsku a Budišovsku. Jedním z vysokých důstojníků okupačního vojska byl kníže Karel Maria Lichnovský, jehož záměrem bylo obsazené území připojit k pruskému Slezsku, aby své statky na Hlučínsku spojil s hradeckými. Protože nebylo možno zajistit pro všechny vojáky ubytování po vesnicích, byly postaveny na Jízdárně, nyní zvané Mariánská louka, stany. V důsledku nedostatečné hygieny se rozšířila cholera a tři z vojáků zemřeli. Byli spěšně za lékařského dohledu pohřbeni s vyloučením veřejnosti na hřbitově u západní zdi.
Po válce jim dal kníže nad hrobem vztyčit velký pískovcový kříž s vytesanými jmény. Brzy po odchodu pruského vojska se poměry v obci vrátily do normálních kolejí.
Jména některých rodů se zachovala do dnešních dnů:

PŮLSEDLÁCI:
dědičný rychtář Kašpar Vícha
Josef Pola
Matěj Černohorský
František Vícha (horní č. 17)
Josef Hertel
Pavel Černín
Anton Černohorský
Kryštof Pavelek
Anton Korbel
Anton Kubielka
František Vícha (dolní č. 10)
Matěj Chromý
Vavřín Mela
Martin Zelený
Ondřej Ručka
Jan Vícha

VELCÍ CHALUPNÍCI:
Josef Černín
Michal Machovský
Ondřej Buchvald
Jakub Malý
Fridrich Pola
Josef Folena (nebo Fold)

altHistorie fojtství v obci

Ze všech obcí v širokém okolí se snad jen v Žimrovicích udržel středověký výraz a pojem fojt až do současnosti. Dodnes slyšíme u fojta Víchy, fojtův syn, za fojtovým polem či lesem, i když feudální řízení a funkce fojtů byly před 150 lety zrušeny. Fojt neboli vesnický rychtář byl nejnižší středověký úředník, jehož prostřednictvím vykonával feudální pán soudní a správní pravomoc ve vsi.
Žimrovice zřejmě měly svého fojta již v době předhusitské. Jméno prvního fojta je však známo až od roku 1575, kdy úřad zastával Matouš Vrtala. Do roku 1645 byli žimrovičtí fojti jmenováni. Poté úřad dostal dědičně Matěj Chromý. V roce 1667 jej získal rod Víchů, který jej držel 200 let, do zrušení roboty roku 1848.

altHistorie rodu Víchů z fojtství

Blažej Vícha pocházel z Janči a fojtství koupil od Pruskovských po třicetileté válce. Na počátku 20. století měl statek Rudolfa Víchy výměru přes 25 hektarů zemědělské půdy a byl největším v obci. Rudolf Vícha byl spoluzakladatelem sboru hasičů i organizátorem kulturního a veřejného života v obci.
Jeho syn, také Rudolf, založil katolickou omladinu a po celé období 12 let působil v místním odboru Matice opavské a přes půlstoletí ve výboru hasičského sboru. Byl rovněž poslancem ONV do roku 1948 a vedoucím jeho zemědělského odboru. V sedmdesátých letech zastupoval Opavsko v ÚV ČSL. V roce 1957 se spolu s ostatními rolníky neubránil nátlaku a vstoupil do JZD. Pro své odborné znalosti zastával v družstvu nejdříve funkci zootechnika a pak až do sloučení s JZD v Hradci roku 1974 předsedu družstva.
Jeho syn Josef Vícha v obecních volbách roku 1990 kandidoval a byl zvolen zástupcem starosty ing. Karla Fardy. Po jeho abdikaci 30. 9. 1993 jej obecní zastupitelstvo v Hradci nad Moravicí pověřilo převzetím úřadu starosty.
V dalších obecních volbách roku 1994 získal od voličů nejvyšší počet hlasů (1 335), rovněž i ve volbách v roce 1998 (1 465). V průběhu deseti let, kdy vykonával funkci starosty města, dokázal na ministerstvech zajistit téměř každoročně finanční prostředky na nákladné stavby, které výrazně zlepšily urbanistický vzhled města. Byla provedená nástavba školní budovy, šatny a schodiště v Základní škole Hradec nad Moravicí. Bylo vydáno územní rozhodnutí pro stavbu víceúčelové haly v Hradci nad Moravicí, která byla předána do užívání roku 2003. Byla provedena nákladná rekonstrukce Zámecké ulice, aby se cesta k zámku stala reprezentativní. Všechny místní komunikace byly pokryty asfaltovým kobercem a většina z nich byla vybavena dlážděnými chodníky, včetně integrovaných obcí. Poslední obce Jakubčovice a Filipovice byly napojeny na veřejný vodovod. Město i integrované obce, s výjimkou Jakubčovic, Bohučovic a Benkovic byly plynofikovány. V Žimrovicích byla provedena kanalizace. V Hradci byla vytvořena pěší zóna. Město získalo již druhý dům s pečovatelskou službou. Byla obnovena Hradecká pouť na svátek Petra a Pavla. Z titulu své funkce podporoval Josef Vícha všechny aktivity, kterými se město prezentovalo jako kulturní a společenské centrum širokého okolí. Byly obnoveny partnerské vztahy se slovenským Liptovským Hrádkem a navázány styky s polským Baborówem. Město se významně podílelo na velkolepých oslavách 400. výročí založení farního kostela a na vydání několika publikací. Ve volbách do krajského zastupitelstva byl v listopadu zvolen zastupitelem za KDU-ČSL a stal se členem Rady Moravskoslezského kraje. V parlamentních volbách v červnu 2002 obdržel nejvíce preferenčních hlasů (6 177) a byl jako jediný zastupitel KDU-ČSL na Opavsku zvolen poslancem Parlamentu České republiky. Po čtyřletém parlamentním období pracoval na Ministerstvu pro místní rozvoj. V roce 2014 vyhrál volby do městského zastupitelstva. Posléze byl zvolen starostou města Hradec nad Moravicí.
K fojtství náležela také hospoda U Tří topolů, otevřená kolem roku 1700. V roce 1931 byla rekonstruována, sloužila většinou ke schůzím místních organizací. Po dalších stavebních úpravách v roce 1938 přešel hostinec do nájmu. Po roce 1945 vedla provoz hostince manželka Rudolfa Víchy staršího až do roku 1955, kdy živnost zabrala Jednota. V roce 1984 byl hostinec uzavřen a dům byl adaptován k obytným účelům.
Z rodu Víchů vyšli kněží římskokatolické církve: P. Rudolf Vícha, P. Josef Hulva, Mgr. ThDr. Daniel Vícha.

Příchod továrníka Karla Weisshuhna

altalt



Obec Žimrovice byla od svého založení ryze českou obcí, což dokazují názvy v okolí obce V Oborách, Na Nivě, Záhumenní, U Mlýna, Zběhnovo, Zástavčí, Zažlipčí, Mokřiny, Babinec, Na kopci, Ruské, Na Horce, Za Vodou, Důlek, Pod Včelínem, Obora, Hajnice, Náplatka a jiné.

Nejvýznamnější změny v životě nevelké české zemědělské obce nastaly v roce 1890, kdy okresní úřad vystavil 24. května pruskému podnikateli z Ratibořska Karlu Weisshuhnovi stavební povolení k výstavbě papíren. V červenci téhož roku zaplavili obec italští dělníci kateřinské firmy Migliarini, která začala ve svahu budovat horní náhon od Kozího hřbetu ke staveništi budoucí továrny. Trasa náhonu, kterou sám Weisshuhn se svými syny vyměřil, je 3,6 km dlouhá.
Náhon je pozoruhodný také proto, že má minimální spád, pouze 6 cm na 100 metrů, takže v objektu továrny převyšuje hladinu řeky o 22,5 metru. V republice je unikátní jako nejdelší vodní dílo postavené ve svahu. Koryto je 2,2 m hluboké. Souběžně stavěla zednická četa hradeckého stavitele Müllera na jižním okraji obce, kde v minulosti stával mlýn, tovární objekt. Jen málokdo si tehdy uvědomoval, že obci vyvstanou brzy problémy, především národnostní.
altTovárník brzy po zahájení výroby začal povolávat z Vítkovska a Bruntálska německé dělníky a úředníky. Mnohé rodiny neuměly vůbec česky. Přistěhovalci se od místního obyvatelstva distancovali, zejména když viděli, že to úředníci továrny od nich očekávají, a dokonce vítají. Továrna pro ně postavila kolonii, kde bylo osm domků se sedmnácti byty, později v objektu zvaném centrála bylo zřízeno dalších sedm bytů a v adaptovaném Šulcově mlýně deset bytů. Továrník koupil statek v Melči od hraběte Arca, postavil silnici Melč-Mikolajice, koupil dědičnou rychtu v Kružberku, postavil ve staré prachárně u Kylešovic lepenkárnu, navštívil světovou výstavu v Paříži v r. 1889, koupil Domoradovický mlýn pod Kozím hřbetem, cestoval po Skandinávii, USA, byl na Sibiři a zajímal se o těžbu zlata, stal se vlastníkem renesančního zámečku ve Slavkově, kde koupil i statek, reguloval řeku Opavu u Krnova, v Opavě postavil vilu, kde bydlel, narodila se mu vnučka, známá pod jménem Joe Adamsová. Stal se prvním majitelem automobilu ve Slezsku. Pobýval v Sedmihradsku, prodal výhodně Jánské Koupele hraběti Razumovskému, postavil silnici z Hradce přes Žimrovice do Domoradovic. Koupil Šulcův mlýn v Žimrovicích, statek v Klokočově a papírny ve Svobodě nad Úpou. Zemřel 4. 1. 1919.

Žimrovice v období světové války a první republiky

Nacionální emoce přecházely nejen do vzájemných nevybíravých slovních urážek, ale mezi mládeží docházelo i ke rvačkám. Když v červenci roku 1914 vypukla první světová válka a byli do ní povoláni záložníci ve věku od 24 - 38 let, později 42 let, málokdo tušil, že potrvá čtyři roky a co s sebou přinese. Nepřítomnost mužů v zemědělství snížila jeho produktivitu, brzy se začal projevovat nedostatek potravin na frontě i v zázemí. Do čela obce byla jmenována správní komise, kterou tvořili Rudolf Vícha, Josef Hertel a tovární Němec Josef Hruschka. Nedostatek potravin a ostatního spotřebního zboží se částečně řešil zavedením přídělového systému. Dne 29. října 1918 přišla do obce zpráva o vzniku ČSR. Večer se většina Čechů zúčastnila slavnosti v Národním domě a lampionového průvodu v Hradci. V následujících dnech převzali správu obce předváleční představitelé, starostování se opět ujal František Vícha z č.10.
Lidi sužoval hlad, nesmírná drahota, nemoci, ale přesto panovala všeobecná radost z ukončení války. O prvních Vánocích v době míru se vraceli narukovaní muži z bojů. Ve volbách v červnu 1919 byl zvolen 15-členný obecní výbor. Zvítězila dělnická strana, získala 10 mandátů. V zastupitelstvu poprvé zasedla žena, jménem Marie Víchová. Starostou se stal předseda sociálně demokratické strany Josef Pavelek, povoláním tesař. Tajemníkem byl hostinský Valentin Gebauer. Většina úředních záležitostí se projednávala v jeho hostinci, protože obec neměla vlastní kancelář. Brzy převzal úřad tajemníka učitel Jan Urbánek. Na jeho podnět byla ustavena knihovní rada a osvětová komise, z jejichž iniciativy sehráli ochotníci první poválečné ochotnické představení v jeho režii. Rok po válce se z obce odstěhoval majitel německého obchůdku Klapholz. Obchůdek koupil Čech Jan Štencel. Když bylo z iniciativy továrního dělnictva založeno Potravní družstvo, v jeho konzumu nakupovali pouze Češi. Němečtí tovární zaměstnanci měli svého obchodníka Herolda, který krátce před válkou otevřel obchod v nově postaveném domě v sousedství Weisshuhnovy školy. Panovala drahota. Denní mzda dělníka se pohybovala v rozmezí 20 až 60 Kč, povozníka s koněm kolem 100 Kč. Kůň stál 30 000 Kč, boty 200 - 400 Kč, jeden litr mléka 3 Kč, vejce 1 Kč.
V továrně nastaly změny. Zakladatel firmy zemřel. Podnik převzali dva synové z jeho osmi dětí, Karel a Arnošt. V roce 1920 začal závod vyrábět ekonomicky velmi výnosné pytle na cement a hnojiva, denně až 50 000, které zaplavily tuzemský trh i zahraniční odbytiště. Vyráběly se barevné papírové koberce pro potřeby nejen domácího, ale i zahraničního trhu; vyvážely se dokonce až do Číny. Ve svobodné republice, v nových, příznivějších politických poměrech se čeští dělníci papíren odvážili své dosud před všemocným kapitálem hluboce skloněné hlavy pozvednout. Utvořili odborovou organizaci nazvanou Svaz zaměstnanců lučebních oborů a 18. ledna 1920 na valné hromadě v místním hostinci předseda skupiny, sociální demokrat Höpper a tajemník svazu Nádvorník z Ostravy formulovali mzdové požadavky a předložili je vedení továrny. Po jejich zamítnutí vstoupili do demonstrační stávky, po níž následovalo několikaměsíční vyjednávání, které vedl důvěrník Alexandr Bena. V následujících letech docházelo k častým sporům v obci, zejména kvůli neplacení daní.
V roce 1923 byly vyzděny břehy potoka.

altHistorie školství v obci

Po zavedení povinné školní docházky na sklonku 18. století musely žimrovické děti navštěvovat školu v Hradci na Městečku v domě č. 11, vzdálenou 3 km. Protože počet žáků v ní vysoko převyšoval kapacitu dvou tříd, nařídila Zemská rada Žimrovicím, aby od 1. 10. 1858 svých padesát školáků posílala do školy v Benkovicích. Již po několika měsících nouzové řešení nevyhovovalo. Děti chodily do kopce přes Horku, převážně lesním chodníkem. Starosta Václav Vítek žádal úřady o odvolání nařízení. Když četné pokusy o intervenci selhaly, vypravil se 13. června 1860 do Vídně k samotnému císaři Františku Josefovi. Dostalo se mu pouze příslibu. Přípisem z 30. září 1861 byly Žimrovice po tříleté docházce dětí do školy v Benkovicích opět přiškoleny do Hradce. Avšak starosta vyřešil situaci jinak. Do obce musel nyní docházet hradecký podučitel. Učilo se v najatých světničkách domku č. 13 a pak č. 31, kde bydlí rodina Zdeňka Beny. Občané stále více volali po vlastní budově školy. Za starostování Viktorína Chromého v roce 1868 byl vybudován a vysvěcen přízemní domek u hlavní silnice č. 55 (v prostoru dnešní pošty). Zde vyučoval místní zchudlý invalida, protože byl nedostatek učitelů. V roce 1879 byl na školu ustanoven učitel Emil Mainwald z Hrabství. Založil divadelní soubor a organizoval osvětovou činnost. V roce 1902 založil nejstarší školní kroniku. Její záznamy končí v roce 1959. Učit ve škole bylo velmi náročné. Učebna byla dětmi každoročně přeplněna. V roce 1902 se v ní tísnilo 75 dětí z osmi ročníků. V roce 1911 se počet žáků zvýšil na 107. Tyto stavy žáků jsou pro dnešní pedagogy nepředstavitelné. Již od roku 1898 se na škole vyučovaly ženské práce. První učitelkou byla do roku 1910 Josefa Kosová, po ní do roku 1927 Marie Böhmová z Domoradovic. Po vypuknutí první světové války učitel Mainwald onemocněl a byl penzionován a vystřídal jej Emil Kubošek z Michálkovic, otec dlouholetého dětského lékaře MUDr. Kuboška, který působil ve zdravotnickém středisku v Hradci. Učitel Kubošek působil v Žimrovicích jen krátce. V únoru 1918 nastoupil na školu Jan Urbánek ze Staré Bělé u Ostravy. Rozvíjel ochotnické divadelnictví a osvětovou a společenskou činnost jako nejúčinnější hráz vzmáhajícímu se vlivu německého továrníka a jím podporovanému Kulturvebandu. Roku 1919 bylo úředně povoleno rozšíření školy na dvojtřídní. Starosta obce Pavelek požádal továrníka Weissshuhna, aby umožnil dočasně otevřít v německé škole druhou třídu české školy. Jeho žádost však byla stroze odmítnuta a zastupitelstvo obce bylo postaveno před úkol naléhavě řešit otázku školy. Padlo rozhodnutí postavit školní budovu. Dne 16. října 1919 koupila obec od knížete Lichnovského starý pivovar v Hradci určený k demolici za 25 000 Kč, aby získala levnější kámen a cihly. V roce 1920 se obecní rada začala zabývat problémem, kde postavit novou školu. Byly vybrány dvě lokality: na Pazderni a na Oborách u kříže. Alternativa nástavby nebo přístavby k dosavadní staré škole byla zamítnuta. Nakonec byl zvolen za stavební místo pozemek na Pazderni. Poválečné hospodářské poměry byly velmi neutěšené. Drahota den ze dne stoupala. Obec se obávala vysokých dluhů. Projekt musel být pozměněn na dvojtřídní, bez bytu a tělocvičny za 400 000 Kč. Dne 12. dubna 1921 byly vypracovány a schváleny plány a stavba byla 15. června 1921 zadána Tomáši Klímkovi z Kylešovic. Podle jeho projektu měla stát 310 000 Kč. Obec vyzvala občany, aby půjčili na stavbu peníze, ale pouze hostinský Gebauer poskytl půjčku ve výši 10 000 Kč. Obec si vzala půjčku u hradecké kampeličky ve výši 100 000 Kč na čtyři roky. Na podzim byla již stavba pod střechou. Vnitřní zařízení dodal stolař Karel Škrobánek z Podolí. Slavnostní otevření se konalo 20. srpna 1922. Děkan Tomáš Klein za asistence kaplanů Artura Pospíšila a Františka Michálka školu vysvětil.
Slavnostní náladu zkalila tragická událost. Urbánkův tchán, který se 14 dní ochotně podílel na přípravách slavností, byl uprostřed zábavy raněn mrtvicí a zemřel.
Školní rok 1922 až 1923 byl slavnostně zahájen 1. září. Do dvou prostorných tříd nastoupilo 106 dětí. Celkový náklad na stavbu školy dosáhl 540 962 Kč, což bylo o 230 000 Kč více, než byl původní předpoklad. Státní dotace byla zamítnuta s odůvodněním, že v obci se nachází průmyslový závod. Ten však obci daně neplatil a v roce 1924 dosáhl nečekaně na ministerstvu značného snížení daňové povinnosti. Obci neplatil téměř nic, čímž připravil obecní pokladnu o pravidelné příjmy.

altUčitelský sbor v nově vystavené škole
Krátkodobě na škole působili učitelé Vladimír Večerek, Josef Kořínek, František Verner a od roku 1926 Josef Fabián, rodák z nedalekých Vršovic, velký vlastenec. Čelil germanizačnímu tlaku tím, že založil 21. 4. 1929 Odbor Matice opavské a postavil se do jejího čela. Založil kroniku hasičů, později pečlivě vedenou Rudolfem Víchou, dosud zachovanou, ze které lze čerpat spolehlivé údaje. Organizoval zájezdy do divadla, osvětové přednášky, zajišťoval kulturní akce v obci. Byl organizátorem lampionových průvodů, zahradních slavností, dožínek a plesů. Po třech letech mu byla udělena definitiva. Za války správu školy převzal učitel německé třídy Fridrich Sweidler, v druhé třídě učila Zita Gebauerová, která uměla česky, a další učitelka Gertruda Geislerová. Gertrudu Geislerovou vystřídala Stefanie Hassanová. Učitel Schveidler narukoval a vystřídal jej Eduard Gebauer, postrach obce.

Po osvobození obce nastoupila do školy Růžena Bajerová (provdána Adamská), Květoslava Rulíšková, ředitelem školy byl Jan Tomšík. V roce 1957 byl přeložen do Sosnové a vystřídal jej Rudolf Škrobánek, který se svou početnou rodinou přispěl k oživení kulturního života v obci. Pro své náboženské přesvědčení byl z příkazu stranických orgánů v roce 1962 přeložen a vystřídal jej Stanislav Vavrečka. V roce 1978 byla ředitelkou jmenovaná místní občanka Šárka Gebauerová, která na škole působila 12 let. Spolu s ní učila Danuše Paverová a školní družinu vedla Jana Kurková.

V roce 2000 vystřídal ve funkci ředitele Šárku Gebauerovou David Šrom z Opavy, od té doby se ve funkci učitelů vystřídaly učitelky Emílie Klegová, Lucie Aichmaierová, Lenka Černohorská a Alena Šromová. Janu Kurkovou po odchodu do důchodu nahradila Jarmila Menšíková. V roce 2003 byla v hospodářské budově školy zřízena keramická dílna a junácká klubovna. Školní zahrada prošla v roce 2005 velkou přestavbou podle návrhu pražského výtvarníka Mirka Pacnera. Škola v letech 2006, 2008 a 2010 opakovaně získala mezinárodní titul Ekoškola a několikrát byla oceněna i na krajské a celostátní úrovni. Česká televize uvedla v roce 2008 v rámci cyklu Náš venkov dvacetiminutový pořad o škole s názvem Nejmenší ekoškola v republice. V roce 2012 byla ke škole přičleněna mateřská škola, která do té doby byla odloučeným pracovištěm MŠ Hradec nad Moravicí.

altZaložení hasičského sboru

Dne 15.10. 1904 byla svolána do obecního hostince ustavující valná hromada, kterou řídil Emil Maiwald. Dostavilo se 26 občanů, kteří ustavili dobrovolný hasičský sbor. Starostou byl zvolen Karel Chromý, jednatelem a velitelem Rudolf Vícha, jeho zástupcem Josef Hertel, pokladníkem František Pola, četařem lezců Karel Vícha, četařem stříkačníků František Vícha č. 10, zbrojmistrem Mikuláš Klement a členem výboru Emil Maiwald.

V létě 1913 a 1914 podle plánu štáblovického stavitele Tomance a na základě rozpočtu vypracovaného stavitelem Kreuztem z Moravice začali členové hasičského sboru svépomocí budovat hasičskou zbrojnici. Majitelé selských lesů darovali stavební dřevo, většinou i potahy. Členové odváděli práci zdarma. Proto dosáhly náklady na hasičskou zbrojnici pouze 5 000 Kč. Slavnostní otevření proběhlo v neděli dne 28. 6. 1914. Zbrojnici vysvětil P. Tomáš Klein za účasti dvou kaplanů. Z první světové války se z 26 povolaných členů sboru nevrátili dva: Josef Vladař a Josef Himmer. Celostátního Sjezdu Čs. hasičstva v Bratislavě altse zúčastnili Josef Fabián a velitel František Černohorský. V červenci 1934 se konal v Žimrovicích župní sjezd. Josef Fabián založil hasičskou kroniku. Po záboru obce přikázali Němci Kolb a Weirich, doprovázení skupinou uniformovaných hajotů, pokladníkovi Antonínu Benovi vydat pokladní hotovost ve výši 8 000 Kč, které byly připravené na nákup nové stříkačky. Komisařem sboru byl jmenován Richard Pauler, jeho zástupcem Adalbert Hajda. Jednací řečí se stala pouze němčina. V listopadu 1938 se konala v Hradci před Národním domem tryzna za německé vojáky padlé při obsazování Sudet. Při nástupní přehlídce každá formace hasičů odpovídala na pozdrav organizátorů Sieg Heil. Když se představitelé postavili před útvar hasičů a vítězoslavně jej pozdravili, odpovědí bylo hrobové ticho. Jejich spontánní mlčení bylo projevem národního uvědomění a příkladem jednoty. Hasičský sbor byl rozpuštěn.

V listopadu roku 1939 byl ustanoven nový sbor. Většina Čechů se vstupem do sboru váhala, ale uvědomovali si riziko jak pro své rodiny, tak i pro obec, kdyby do sboru odmítli vstoupit. Mezi 26 členy bylo 20 Čechů. Velitelem byl Adalbert Hajda, slušný a charakterní člověk. Byla zakoupena motorová stříkačka za 3 600 marek a v roce 1942 byl zakoupen dopravní vůz pro motorovou stříkačku za 1 100 marek.

Poválečným starostou byl zvolen Josef Pola a velitelem František Černohorský. Když se na výzvu vlády k osídlení německých obcí vystěhoval na Lipinu, převzal jeho funkci Jaroslav Gebauer z č.12. Dne 2. 3. 1948 projednal nový starosta Josef Chromý výsledky únorových událostí pro sbor. V roce 1949 byl starostou zvolen Augustin Štencel. Sbor pořádal tradiční plesy, karmášovou zábavu a kácení máje.

V roce 1951 začala ve sboru narůstat krize. Ještě větší útlum se projevil v roce 1952. Sbor se usnesl, že místo přikázaného oslovení soudruhu zůstane u vžitého bratře. Místo označení hasič se začal užívat výraz požárník.

Od roku 1954 se začaly provádět ve všech domech, včetně hospodářských objektů, pravidelné preventivní prohlídky. Na konci roku 1955 starostování převzal Josef Chromý. V roce 1959 převzal vedení sboru Lubomír Klement. V roce 1961 byl opět zvolen předsedou Josef Chromý. V roce 1968 byli do MNV zvoleni hasiči: Karel Chromý, Jan Vícha, Lubomír Klement, Leo Černohorský a Augustin Štencel. V roce 1971 převzal funkci referenta mládeže Jiří Kříž. V lednu 1984 založil Josef Kříž 15-ti členné žákovské družstvo. V roce 1987 byl na výroční schůzi zvolen předsedou 34-letý Josef Kříž, který vykonával touto funkci až do své předčasné smrti. Byl znám svou nevšední ochotou pomáhat potřebným, což prokázal zejména příkladnou obětavostí v době povodní na Opavsku a v Krnově. V roce 2002, kdy již byl vážně nemocný v jižních Čechách. Dne 4. 3. 2003 se jeho pohřbu zúčastnilo cca 700 lidí z celého okolí, včetně hasičů ze Slovenska, Polska, Opavy a okrsku. Funkci starosty krátkodobě převzal jeho syn Radek Kříž. Po Radku Křížovi převzal starostování Jiří Kříž, který je obětavým organizátorem všech společenských akcí v Žimrovicích. Starostkou je toho času Daniela Novotná.

V roce 1986 bylo upraveno okolí zbrojnice. Byly vysázeny okrasné dřeviny a obnoveny nátěry. V roce 1995 byly Žimrovice pověřeny uspořádáním celostátní soutěže pro 10 družstev papírenského průmyslu. Byly navázány partnerské vztahy s polskými stražáky a hasiči z Liptovské Porubky. Sbor vykazoval i další mimořádné aktivity jako vysazování stromů, sběr kovového šrotu, dárcovství krve. Z iniciativy Jiřího Kříže se uskutečnila oprava hasičské zbrojnice a jejího vybavení, položení chodníku, oprava místní kaple sv. Josefa a kříže uprostřed vesnice.

Obec v období II. světové války a těsně po válce

V období okupace v letech 1938 až 1945 se chování místních Němců výrazně zradikalizovalo, nejvíce bylo ovlivněno událostmi v Opavě. Úřadu starosty byl ihned zbaven Josef Pavelek a nahrazen Oskarem Weirechem. Ten vystupoval vůči českému obyvatelstvu přezíravě, povýšeně a velmi přísně. Větší část knih z obecní knihovny se podařilo Josefu Pavelkovi odnést a v bedně zakopat na zahradě. Po sedmi letech se několik nepoškozených výtisků stalo základem poválečného knižního fondu. Bývalý starosta Josef Pavelek byl spolu se svým synem zatčen. Oba byli vězněni v Opavě, Berlíně a Weilhaidmu. Otec byl propuštěn 13. 6. 1941 a syn 13. 5. 1942. Syna přijal jako zahradníka na Stránku kníže Lichnovský. Několik občanů se zapojilo do ilegálního hnutí. Rudolf Vícha byl členem Obrany Slezska. V organizaci Obrana kraje opavského byli tito žimrovičtí občané: Karel Celta, Bedřich Gebauer, Josef Pavelek, Zdeněk Štencel a Josef Kříž. Oldřich Pavelek uprchl přes Polsko, vstoupil do Čs. armády a bojoval na různých frontách do konce války.

V roce 1944 starosta Weirich narukoval a vystřídal jej Artur Klement. Ten byl vůči českému obyvatelstvu spravedlivější. Obec byla osvobozena dne 3. 5. 1945. Byly konfiskovány domy Bertholda Herolda, M. Paulerové, Františka Friedla, Olgy Losertové, Františka Reibergera. První odsun 17 německých občanů byl proveden 12. 6. 1946, druhý a třetí proběhl v srpnu. Celkem bylo odsunuto 46 občanů německé národnosti. Z odsunu byl vyňat jediný Němec Halda. Nebyl fašistou, pocházel ze Slovenska a v továrně zůstal jako odborník.
Na výzvu vlády odešlo 15 rodin ze Žimrovic dosídlit pohraničí. Po zahlazení většiny válečných majetkových škod byla v obci obnovena činnost politických stran. Byla založena KSČ, jejím předsedou se stal Antonín Švarc. Byl ustaven Český svaz mládeže. Pro knihovnu byla uvolněna místnost na obecním úřadě, občané věnovali celkem 150 knih. Knihovníkem se stal Josef Štencel.

altalt







Živnostníci a řemeslníci v obci

Provoz zahájily i drobné živnosti, například restaurace Leo Dihla, který přišel do Žimrovic v roce 1928 a koupil místní hostinec za 85 000 korun včetně oplocené zahrady. Ihned zahájil přístavbu sálu s prostorným jevištěm. Další živnosti v obci byly hostinec Rudolfa Víchy, kovářství Josefa Hertla, holičství Viléma Tomana, krejčovství Emila Tomana a Josefa Klementa, obuvnictví Antonína Beny a Karla Hynara.

Místní národní výbor v poválečných letech 1945 - 1946

První MNV byl ustaven 4. května 1945, den po osvobození obce, ve složení:
Předseda Josef Pavelek st. - Strana sociálně demokratická
Místostarosta Rudolf Vícha ml. - ČSL
Členové Karel Vícha, Hugo Losert, František Černohorský, Josef Pavelek ml. - Strana sociálně demokratická Emil Sedláček st., Jan Černý st. - ČSL Bedřich Štencel, Adolf Škrobánek - bez politické příslušnosti

Dne 19. srpna 1945 z podnětu ONV byl MNV reorganizován:
Předseda Josef Pavelek st. - Strana sociálně demokratická
Místopředseda Josef Chromý st. - ČSL
Členové rady Jan Tomšík - KSČ Karel Vícha - Strana sociálně demokratická Čeněk Pauler - Strana Národně sociální Členové Josef Hertel - KSČ Antonín Švarc - KSČ Josef Pavelek ml. -Strana sociálně demokratická Jan Černý st. - ČSL Emil Sedláček st. -ČSL František Černohorský - Strana národně sociální Bedřich Štencel - bez politické příslušnosti

Dne 26. května 1946 na základě výsledků voleb byly provedeny změny MNV ve složení:
Předseda Robert Stodůlka - ČSL
Místopředseda Josef Pavelek - Strana sociálně demokratická
Členové Jan Černý, Josef Pola, Josef Chromý, Emil Sedláček. Emil Kříž, Jaroslav Gebauer - ČSL Karel Vícha, Albert Šamárek, Hugo Losert - Strana sociálně demokratická Josef Hertel, Antonín Švarc - KSČ Vilém Toman, František Černohorský - Strana Národně sociální

Poválečné období v obci

altI když se v roce 1927 začaly na Pilarce stavět rodinné domky, jejich obyvatelé byli stále hradeckými občany. Také domovní čísla prvních domů určila obec Hradec. Po válce žádali občané Pilarky, opětovně i obec Žimrovice, o připojení k Žimrovicím. Hradec tuto žádost stroze zamítl. Všechna další jednání ztroskotala na neústupnosti Hradce. Až v červenci roku 1952 ONV schválil začlenění dvou ulic (později zvané Pilarka a Luční) k obci Žimrovice. V MNV se jejich mluvčími stali Hedvika Škrobánková a Augustin Štencel. Od roku 1948 se začaly v údolí Melečku a podél řeky Moravice stavět rekreační chaty. Většina chatovišť byla po roce 1988 elektrifikována. Od roku 1937 se do továrny přepravoval náklad z hradeckého nádraží po úzkokolejné trati naftovou lokomotivou, lidově zvanou Pifka. Zrušena byla v roce 1975. Začala se rozmáhat turistika. V obci byl zřízen okrsek SNB, jeho velitelem se stal František Hrbáč. V hostinci na fojtství si pronajal závodní klub ŽIPA jednu místnost. Zřídil v ní klubovnu. Pod vedením Františka Křivánka byl založen hudební kroužek. Od roku 1954 stál v čele obce Antonín Černín, místopředsedou byl Karel Škrobánek a tajemníkem Antonín Pospíšil, který byl v roce 1956 pro zpronevěru většího finančního obnosu peněz z funkce odvolán. Funkci předsedy MNV vykonával Karel Černín. Dlouholetou tajemnicí byla Jindřiška Gebauerová.
Továrna vystavěla a předala na Horce domky k užívání. Bylo zahájeno pokládání dešťové kanalizace a zahájena výstavba kružberského přivaděče. Členové ČSČK se přičinili o to, že v domku, kde toho času bydlí Marie Červená, byla zřízena ordinace lékaře. Ordinace se později přestěhovala do areálu papíren. Toho času je ordinace lékaře uprostřed vesnice v přízemí rodinného domku. Členové ČSČK na ukončení masopustu vodili vesnicí medvěda. Společnost mu dělaly maškary a dechová hudba.

V obci se začala rozvíjet opětovná kulturní činnost. Pod vedením Josefa Štencla a Františka Rulíška se začal rozvíjet kulturní život Osvětové besedy. Oba dva psali texty ke zdařilým aprílovým estrádám s parodiemi na místní občany.

V roce 1959 se pod Štenclovým vedením JKS zařadilo k nejagilnějším v opavském okrese. Josef Štencel vydával čtvrtletník Žimrovický zpravodaj a měl velkou zásluhu na udělení titulu Vzorná obec. Státní rozhlas vysílal hodinový pořad Hlásí se vám Žimrovice. Ve zlínských ateliérech byl o kulturním dění v Žimrovicích natočen film. Osvětová beseda zahájila výuku hry na klavír a housle pro děti. Přes tyto nesporné zásluhy byl v roce 1961 nepochopitelně z funkce odvolán. V roce 1965 převzal funkci kronikáře po Františku Rulíškovi. František Rulíšek převzal po Janu Tomšíkovi psaní obecní kroniky. Všechny jeho záznamy byly bohatě ilustrovány a svým výtvarným uměním patřily v okrese mezi ojedinělé. Přes 20 let byl obětavým kulturním pracovníkem a organizátorem mnoha osvětových akcí.

altSpolečenský život v obci

Kulturní život byl až do sloučení s Hradcem v roce 1974 na výši. Úspěchy slavil národopisný kroužek Hanuša, který vedla Marie Škrobánková, dcera ředitele místní školy. Ředitel školy Rudolf Škrobánek režíroval zdařilé divadelní hry, později byl režisérem Jan Osadník, který se výrazně podílel na úspěchu žimrovického ochotnického souboru. Jan Osadník stmelil ochotníky v činorodý kolektiv. Na okresní divadelní přehlídce ve Slatině bylo Janu Osadníkovi uděleno první místo za režii, Janu Istlovi za vynikající scénu a Marii Paulerové za mimořádný ženský herecký výkon ve hře Antigona. V roce 1971 získal soubor první místo za provedení Půlnoční mše v krajské soutěži v Bordovicích. Na celonárodní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou si Jaroslav Gebauer odvezl cenu za scénografii. V roce 1975 na celonárodní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou získali hlavní cenu Anna Štenclová (dcera Bedřicha Štencla) za ztvárnění postavy Ester a Jiří Istel za výpravu a scénografii ve hře Romeo, Julie a tma. V roce 1976 obec opět reprezentovala kraj ve Vysokém nad Jizerou s hrou Liga proti nevěře. Cenu za herecký výkon obdržel Petr Horák, za scénu Jiří Istel a za režii Miloň Olšák. V Žimrovicích pravidelně probíhal divadelní festival v sále u Dihlů, kde se také promítalo kino.

Sportovní život v obci

V letech první republiky se sportovně orientovaná mládež vyžívala v tělovýchovných spolcích: Sokol, DTJ, Orel a Skaut. Tyto spolky postupně zanikly a byla vytvořena tělovýchovná jednota Tatran. Do Tatranu se hlásilo stále více mladých lidí nadšených pro sport. Bylo vybudováno hřiště a dřevěná kabina. Dřevěnou lávku přes řeku Moravici postavili Čeněk Pauler, Karel Hertel, Karel Patzelt, Jaroslav Černín a další dobrovolníci. Na Zástavčí si sportovci zřídili kluziště. Nejvíce hodin odpracovali Čeněk Pauler, Jan Černín, Slávek Machura, Jindřich Černohorský, Jaromír Klement, Alois Fiala, Zdeněk Cihlář a další. Všechny manuální práce odvedli zdarma. Elektrické osvětlení instaloval Josef Kříž starší. Vyřazený autobus sloužil jako šatna. Fungoval i místní rozhlas. Kluziště bylo otevřeno v roce 1957.
V zimních měsících se cvičilo v sále u Dihlů. K obětavým cvičitelům náleželi Čeněk Pauler, Jaroslav Černín, Karel Hertel, Jan Černín a Jan Hluchý. Cvičení žen vedla Zdeňka Černínová (manželka Jana Černína).
Na hřišti se pořádal sportovní den za účasti 1 100 návštěvníků. Ze 40 hodnotných cen byla první cena motocykl Pionýr, který vyhrál pan Max Urbanský. Do popředí se dostával fotbal. V okresním přeboru skončilo družstvo na 2. místě. Na zápasy hráče obětavě vozil Čeněk Pauler.
13-členný oddíl kuželkářů byl druhý v okresním přeboru. Přes dočasný útlum v roce 1968 založil Ivan Tatarin volejbalové družstvo žen, které brzy zaznamenalo první úspěchy. Vynikly hráčky Božena Gebauerová, Ludmila Přibylová, Dana Hluchá a Jana Celtová z Hradce. Od roku 1974 bylo družstvo pravidelně zváno do mekky volejbalu v Dřevěnici u Jičína v Čechách. Žimrovické hráčky třikrát zvítězily v okresním přeboru.
Bývalý předseda TJ Jiří Kříž měl největší zásluhu na vybudování nového hřiště a výstavbě tribuny včetně zázemí.
Sportovci, MNV i občané usilovali o výstavbu tělocvičny. Teprve v roce 1960 byla snaha korunována úspěchem a 28. května byl proveden slavnostní výkop. Do konce roku odpracovali občané na stavbě 3 000 brigádnických hodin. Na stavbě tělocvičny bylo celkem odpracováno 13 535 hodin, pouze polovinu z nich tvořily odborné zednické a tesařské práce, které byly proplaceny. Vedoucím stavby byl obětavý Čeněk Pauler, po něm Karel Hertel. V listopadu 1963 byla tělocvična slavnostně otevřena tělovýchovnou akademií. Finanční náklady dosáhly 711 tisíc Kčs, z toho na mzdy připadlo 120 tisíc Kčs.
Koncem roku 2003 se stali novými nájemci areálu manželé Marcela a Karel Vavřínkovi ze Žimrovic, kteří s pomocí finančních prostředků Evropské unie vybudovali nádherný sportovně-rekreační komplex.
Sportovci pořádali pravidelné maškarní plesy, taneční zábavy, benátské noci a karnevaly na ledě.
V roce 1964 byl zrušen oddíl ledního hokeje pro nepříznivé povětrnostní podmínky.

Po zániku divadelního souboru a v devadesátých letech i některých společenských akcí zůstala škola v obci jediným pořadatelem drobných kulturních akcí jako byly plesy, karnevaly, Dětský den, mikulášské nadílky, žákovské akademie a výstavky. Přispívala rovněž do kulturního programu oslav MDŽ a později Dne matek. Do různých sportovních soutěží a turistických akcí byla zapojena i rodičovská veřejnost. Významnou materiální podporu poskytuje škole KAPPA Žimrovice.
Ve třicátých letech sloužila škola během prázdnin jako ozdravovna Červeného kříže pro děti z Ostravy a Brna.

Kaple sv. Josefa

altKaple v Žimrovicích stojí v postranní uličce Záhumenní. Pozemek určil farář P. Leifert, když se místní občané nemohli shodnout, kde má kaple stát. Stavba byla zahájena a dokončena v roce 1836, přestože na omítce byl vyznačen rok 1832. Sedláci dovezli kamení, písek a vápno. Cihly se pálily v Melečku, dřevo na střechu a věž obdrželi z knížecího lesa. Stavbu vedl zednický mistr z Hradce, dřevo na lavice dal mlynář Šulc, oltář zhotovil stolař ze Štáblovic a zdobil jej štafíř z Příbora. Zvon ulil za 90 zlatých olomoucký zvonař Stanke. Sochu sv. Josefa daroval farář P. Leifert, obrazy věnovali občané. Ornát vyšívala kněžna Eleonore Lichnovská. V roce 1866 byl při kapli založen pěvecký sbor. Zvon byl v roce 1917 zrekvírován, nový byl zakoupen po dvou letech. Když v roce 1934 zakoupil Karel Chromý větší zvon, sloužil dosavadní jako umíráček. Větší byl za války vojenskými orgány opět odvezen. Současný zvon je porevolučním darem Františka Černohorského.
Za přechodu fronty byla poškozena střecha a kamenný kříž před kaplí. V roce 1951 byla střecha nákladem 20 tisíc Kčs opravena. Velkou opravu kaple provedli věřící v roce 1982, původní břidlicová střecha byla nahrazena plechovou, byly vsazeny nové dveře a okna a obnovena fasáda. V devadesátých letech byl zhotoven před oltářem nový obětní stůl. Generální oprava kaple proběhla v roce 2013 a 2014, v roce 2015 bylo dokončeno oplocení kaple. Z iniciativy Jiřího Kříže se uskutečnila v celé vesnici sbírka finančních prostředků. Vybralo se cca 72 500 Kč. Dobrovolníci z řad občanů, žimrovičtí hasiči, ale i stražáci z Polska se podíleli na pracích, kdy byla oklepána omítka až na cihlovou zeď, vytrhána stará dlažba, odstraněny nevyhovující staré lavice atd. Nejvíce hodin odpracoval obětavý Emil Hönnig, za ním následují Josef Chromý a Josef Tomanecalt.
Opravená kaple v celé své kráse byla slavnostně vysvěcena v červnu roku 2014 u příležitosti 110. výročí založení hasičského sboru v Žimrovicích. Hlavním celebrantem při slavnostní mši svaté, která se konala za účasti spousty věřících nejen ze Žimrovic, ale i z okolí, slovenského prezidenta hasičů, slovenských hasičů, starostky Liptovské Porúbky, polských stražáků, hasičů z hradeckého okrsku a žimrovických hasičů, byl P. Daniel Vícha, rodák ze Žimrovic, za asistence hradeckého pana faráře P. Antonína Koláře a P. Kamila Straka, rodáka z vedlejších Domoradovic. Kolem kaple byl postaven nový plot a okolí kaple bylo zvelebeno novým trávníkem, okrasnými stromky, keři a kameny.

Projektované a nerealizované stavby

V roce 1913 byla založena akciová společnost pro výstavbu železnice údolím Moravice v délce 48 km z Hradce přes Žimrovice, Jánské Koupele do Rázové u Bruntálu. Náklady měly dosáhnout deseti miliónů korun. Ve stanici Žimrovice mělo být překladiště pro papírnu. Mělo být vybudováno pět tunelů a dva akvadukty. Přírodu by to změnilo k nepoznání. Společnost již rozprodávala akcie po 200 korunách. V červnu 1914 vydalo ministerstvo železnic ve Vídni povolení k zahájení stavebních prací, avšak po šesti týdnech vypukla první světová válka a projekt byl uložen v Zemském archivu v Opavě.

V údolí nad Žimrovicemi byla v roce 1911 projektována první údolní přehrada. V roce 1923 probíhalo obnovené jednání o využití řeky ke stavbě údolních hrázi. V následujícím roce 1924 prodalo město Opava vypracované plány třicet metrů vysoké údolní přehrady nad Žimrovicemi za 750 tisíc korun. V záznamech není uvedeno komu.

Žimrovice a blízká Hanuše v pověstech

V letech po třicetileté válce, kdy lid na Hradecku i v celém okolí žil v duchovní i hmotné bídě, vznikaly pověsti o zakletých rytířích spících v blízké Hanuši, jimiž se poddaní utěšovali. Pověsti o Slezském Blaníku žily ještě na sklonku 19. století. Pověst Setkání pradleny ze Žimrovic s vojákem otiskl Opavský týdeník v roce 1877. V roce 1893 zapsal František Sláma Pověst o svaté studni a vydal ji v knize Slezské pověsti a pohádky. Ve třicátých letech četli školáci o zakletých rytířích v Hanuši v Čítance pro 3. třídu.
V roce 1983 převyprávěl čtyři pověsti vztahující se k Žimrovicím spisovatel František Lazecký v knize Dukátová stařenka.
Naposled byly pověsti zpracovány spisovatelem F. R. Jurou v knize Staré pověsti slezské v roce 1993 v Plzni.

Rozvoj podnikání po roce 1989

V březnu 1991 byla spotřebním družstvem Jednota v restituci navrácena restaurace Leo Dihlovi. Prodejna Jednoty byla privatizována, prodejna masa a mlékárna uprostřed obce byly uzavřeny. Budova mlékárny byla zprivatizována a nový majitel zahájil rekonstrukci. V přízemí je nyní ordinace MUDr. Daniely Rybkové. V obci je stolárna Dalibora Štencla, firma Elektroservis Špacír Vlastimila Procházky, obchod Večerka, hospůdka Na Desítce (t.č. již uzavřená), trafika s drobným zbožím, Areál dobré pohody a Cukrářství Irenka Ireny Matějkové.

Významné osobnosti obce Žimrovic

Emil Meiwald
Učitel na zdejší škole, zakladatel nejstarší školní kroniky.

Jan Urbánek
Učitel na zdejší škole, rozvíjel ochotnické divadelnictví, osvětovou a společenskou činnost, podílel se na úspěšném přesvědčení obecního zastupitelstva o prospěšnosti výstavby nové dvojtřídní školní budovy, když předtím vymohl rozšíření školy na dvojtřídní.

Karel Weisshuhn
Zakladatel papíren v Žimrovicích. Výroba papíru přetrvala do dnešních dnů.

Josef Fabian
Předválečný učitel, obecní tajemník, kulturní pracovník, založil místní odbor Matice opavské, organizoval zájezdy do divadla, koncerty, plesy, dožínky, ochotnická divadelní představení a zájezdy na matiční srazy v Opavě a na Vikštejně.

Josef Štencel
Kulturní pracovník a kronikář obce, podílel se na zahájení výuky dětí na klavír a housle, vydával cyklostylovaný čtvrtletník Žimrovický zpravodaj, velkou měrou se zasloužil o získání titulu Vzorná obec pro Žimrovice, podílel se na psaní obecní kroniky, v době divadelních festivalů amatérských souborů byl horlivým a svědomitým zapisovatelem všech jejich akcí.

František Rulíšek
Kulturní pracovník a kronikář obce, organizátor osvětových akcí, obětavě se podílel na kulturních akcích, pečoval o názornou agitaci, jeho nástěnky v prosklených skříňkách v centru obce byly vždy poutavé a vynikaly nevšedním zpracováním, taktéž při psaní obecní kroniky byly jeho záznamy bohatě výtvarně ilustrovány.

Jan Osadník
Významný režisér ochotnického divadla v Žimrovicích, na festivalech amatérského divadla byl několikrát vyznamenán za režii. Pod jeho vedením žimrovičtí ochotníci sklízeli vavříny na mnoha festivalech.

Zdeněk Černín
Divadelní herec a režisér, člen Městského divadla v Brně, režíroval v Brně, Opavě, Olomouci, Budyšíně, na lužickosrbské i německé scéně, ve Zvolenu na Slovensku. Byl uměleckým šéfem Slezského divadla v Opavě, několikrát hrál ve filmech, televizních inscenacích ze současného života a televizních seriálech. V Hlohovci u Břeclavi na své chalupě provozuje Dvorní divadlo. Pod jeho režijním vedením získala herečka Zdena Herfortová cenu Thálie.


Josef Vícha
Poslanec Parlamentu České republiky, zaměstnanec Ministerstva pro místní rozvoj, krajský zastupitel, bývalý i současný starosta Hradce nad Moravicí. Podporoval četné aktivity, kterými se město prezentovalo jako kulturní a společenské centrum širokého okolí a které zvýšily význam Hradce ve slezském regionu. Josef Vícha obnovil partnerské vztahy se slovenským Liptovským Hrádkem a polským městem Baborówem, pod jeho vedením se město významně podílelo na velkolepých oslavách 400. výročí založení farního kostela, v rámci dotačních programů PHARE a projektu ECOS - RADA byly navázány kontakty s městy Lotrinska, Španělska, Irska a Polska. Z titulu funkce starosty dokázal na ministerstvech zajistit téměř každoročně finanční prostředky na nákladné stavby, které výrazně zlepšily urbanistický vzhled města a okolních obcí.

Jiří Kříž
Místostarosta hasičů, obětavý organizátor kulturních a společenských akcí v Žimrovicích. Dlouholetý člen zastupitelstva města v Hradci nad Moravicí.

P. Rudolf Vícha
Žimrovický rodák, první farář v nově postaveném kostele sv. Bartoloměje v Kopřivnici.

P. Josef Hulva
Žimrovický rodák, za II. světové války byl do r. 1942 vězněn v koncentračním táboře v Dachau. Jako poděkování za propuštění z koncentračního tábora nechal zhotovit dřevěný kříž, který byl umístěn nejprve u národní školy, potom přemístěn do zahrady Jaroslava Gebauera (uprostřed obce), posléze přemístěn na zahradu Josefa Víchy (starosty města), kde stojí dodnes. Kněžskou činnost vykonával v Drahotuších, Lipníku nad Bečvou, Hranicích, Vnorovech (Slovácko) a Strážnici.

ThDr.Mgr. Daniel Vícha
Vykonával kněžskou činnost v Karviné, posléze byl přeložen a v současné době vykonává kněžskou činnost v Kravařích ve Slezsku. V televizi Noe má pravidelné přednášky.

Rudolf Škrobánek
Ředitel zdejší národní školy, spoluzakladatel národopisného souboru Hanuša v Žimrovicích, režisér divadelních představení, knihovník. Spolupracoval se spisovatelkou Ludmilou Hořkou. 


Škola na dlaniPřírodní zahradaŠkola pro udržitelný život - logoOvoce do škol - logoMŠ Hradec nad Moravicí